Když vezmu do ruky fotoaparát, nemyslím na to, jak postavit dokonalou pózu, ani na to, jak sladit barvy oblečení. Myslím na vás. Na to, kdo jste, jak žijete a co pro vás má skutečnou hodnotu.
Ty nejkrásnější momenty totiž vznikají úplně nenápadně. Když se smějete u pečení bábovky, když vaše miminko zkouší první krůčky, když se sourozenci pošťuchují o hračku a za chvíli se tulí pod jednou dekou. Jsou to obyčejné chvíle, kterých si na první pohled ani nevšimnete – a právě ty stojí za to uchovat.
Možná už jste zažili to klasické focení – domluvený termín, sladěné oblečení, rychle do ateliéru, fotografku vidíte poprvé v životě, děti mají svůj den a nechtějí spolupracovat. Vy se snažíte, ale místo radosti se objevuje stres. A když se pak díváte na výsledné fotky, úsměvy jsou krásné, ale někde uvnitř víte, že nebyly doopravdy.
Já věřím, že rodinné focení může vypadat úplně jinak. Uvolněně, bez nátlaku, bez „musíš se teď usmát“. Jen vy a vaše tempo. Ať už je to doma, na zahradě nebo na místě, které máte rádi. Vzniknou fotky, kde je vidět opravdová blízkost – a které vám připomenou, jaké to bylo, když jste prostě byli spolu.
Fotky nemají být dokonalé. Mají být živé. Chci, abyste se mohli vracet k okamžikům, které mají opravdovou hodnotu.
Jedna rodinná kapitola - rodinné focení, které má duši
S touhle rodinou se vídáme už roky. Když jsme plánovali další focení, došli jsme do bodu „tam už jsme byli… a tam vlastně taky… a doma také“. Hledali jsme místo, které nebude jen pěkné, ale jejich. Řekla jsem jim, aby zkusili popřemýšlet nad místem, které má pro ně opravdový význam, i kdyby na první pohled nebylo dokonalé.
Za pár dní mi napsali, že je napadla jejich stará rodinná chalupa po dědečkovi. Dodali ale, že tam není nic hezkého – všechno je staré, zanedbané, rozhodně ne fotogenické. Zároveň mi psali, že příští rok začne velká rekonstrukce: část domu se zbourá a celý se předělá do nového bydlení. Byli si proto nejistí, jestli je to vůbec vhodné místo.
A právě v tom byl ukrytý ten pravý smysl. Hodnota nebyla v dokonalosti místa, ale v tom, co představovalo. Byla to generační vzpomínka. Chalupu už v původní podobě nikdo nikdy neuvidí. Dědeček a babička už nežijí, a právě tady se přitom odehrávaly všechny ty rodinné chvíle, na které si tatínek téhle rodiny dodnes vzpomíná – jak se tu scházeli příbuzní, jak celé léto běhal po zahradě a jak se tady cítil doma.
Když vyprávěl, bylo v jeho slovech cítit nadšení i nostalgický smutek. Těší se, že tady vybuduje nové bydlení pro svou rodinu, zároveň ale ví, že to staré už zmizí.
A právě proto mají pro něj tyto fotografie obrovský význam. On sám si vzpomínky nese v sobě, ale jeho děti si dnešní chvíle pamatovat nebudou. Teď jsou malé a za pár let už jim detaily z dětství vyblednou. Díky fotkám ale budou mít možnost jednou se podívat zpět, uvidí, jak vypadalo místo, kde vyrůstaly, a co pro jejich rodinu znamenalo.
