V dnešní době jsme neustále bombardováni obrazy „dokonalého“ života. Sociální sítě, reklamy a mainstreamová média nám servírují pečlivě naaranžované záběry, kde je vše bezchybné – od našich těl až po naše domovy, děti nebo úspěchy. Tento tlak na dokonalost často vytváří pocit, že cokoliv méně než perfektní není dost dobré. A to může vést k nespokojenosti, nízkému sebevědomí a neustálému srovnávání se s ostatními. Jako fotografka se zaměřuji na přirozenost, protože věřím, že pravá krása je ve skutečném, nedokonalém okamžiku – ten, který není přikrášlený, ale přináší radost a opravdové emoce.
Jaký byl pohled na dokonalost dříve?
Když se podíváme do minulosti, vnímání dokonalosti bylo o něčem jiném. Lidé měli k dispozici daleko méně vizuálních a mediálních podnětů než dnes, což znamenalo menší tlak na to, jak by mělo „dokonalé“ vypadat. Krása a úspěch se více zakládaly na osobních hodnotách a komunitních normách, nikoliv na globálních standardech.
Dříve, než byla fotografie běžně dostupná a než existovaly platformy jako Instagram, dokonalost byla často definována rodinnými tradicemi a tím, co bylo kolem nás. Rodinné fotografie zachycovaly okamžiky a památky – šlo více o uchování vzpomínek, než o to, aby vše vypadalo perfektně. Fotografie byly cenné právě díky své vzácnosti a pravdivosti. A lidé více přijímali drobné nedokonalosti, protože to, co bylo důležité, bylo zachycení skutečného života.
Jak to vypadá dnes?
Dnes se honba za dokonalostí posunula na zcela novou úroveň. Každý má v kapse telefon s kvalitním fotoaparátem a může denně sdílet desítky snímků. Ale s touto dostupností přišel i tlak na to, aby každý obrázek vypadal jako z obálky časopisu. Filtry, úpravy a pečlivé pózování vytvářejí iluzi, že naše životy musí být stále dokonalé. A pokud nejsou, máme pocit, že jsme selhali.
Je to paradox – čím více máme možností zachytit skutečné okamžiky, tím více se vzdáváme autenticity ve prospěch umělé dokonalosti. Fotky, které by měly vyprávět naše příběhy, se stávají spíše prostředkem k vytváření ideálu, který ve skutečnosti neexistuje.
Jako fotografka často vidím jak se zákazníci obávají, zda jejich děti budou na fotce dostatečně „dokonalé“, zda jejich oblečení ladí nebo jestli se světlo odráží správně. Ale co když vám řeknu, že nejcennější fotky jsou ty, které zachytí skutečné okamžiky? Ty, kde jsou vidět upřímné emoce, kde je přítomná radost, smích nebo dokonce slzy. To jsou snímky, které opravdu vyprávějí příběh.
Proč nás dokonalost vede k nespokojenosti
Když neustále sledujeme upravené a perfektní verze života ostatních lidí, začneme mít pocit, že naše vlastní životy nejsou dost dobré. Tento tlak nás vede k tomu, abychom neustále srovnávali, zpochybňovali sebe a své zkušenosti. A tak ztrácíme schopnost ocenit to, co je tady a teď – sílu okamžiku, který prožíváme.
Dokonalost je přitom pouhou iluzí. I když dosáhneme vizuální dokonalosti na fotce, jak často nás to opravdu naplní? Není to spíše chvilková satisfakce, která rychle vyprchá? Pravda je taková, že honba za perfektním obrázkem nás může odvést od toho, co je opravdové – od těch autentických chvil, které si budeme pamatovat navždy.
Fotografie je o příbězích, ne o dokonalosti
Příliš často vidím, jak jsou lidé zaměřeni na detaily, které ve skutečnosti vůbec nejsou důležité. A právě tehdy jim připomínám, že krása je právě v těch nedokonalostech – v úsměvu, který není naplánovaný, ve vlasech rozcuchaných větrem, v dětech, které běhají a smějí se, jakoby svět patřil jen jim.
Dokonalost je nerealistická. A když ji neustále pronásledujeme, můžeme ztratit něco mnohem cennějšího – schopnost být přítomni v daném okamžiku a vychutnat si ho naplno. Proto vám chci připomenout, že skutečná síla fotografie není v její vizuální dokonalosti, ale v jejím příběhu. V tom, jak zachytí emoce ve chvíli, kterou právě prožíváte.
Takže až budete příště stát před fotoaparátem, zkuste zapomenout na to, jak vypadáte, a zaměřte se na to, co cítíte. Protože právě tyto momenty mají opravdovou hodnotu – a právě takové okamžiky bych chtěla pro vás zachytit.